Jsou asistenti podřadná síla?

Dne 22. 6. 2020 jsem si přečetla článek s tímto titulkem: „Stát vnímá asistenty jako podřadnou sílu. Školy by ale bez nich neotevřely“

(https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/koronavirus-asistenti-pedagoga-legislativa-praxe.A200617_104348_domaci_brzy?)

„Nás jako ředitele nejvíc trápí, že když už máme asistenta, který je u nás zvyklý, jsme s ním spokojení, máme nastavené postupy, znají ho i učitelé, žáci i rodiče, tak aktuálně nemůžeme takovému asistentovi zaručit místo. Jeho pozice je spjatá s žákem a jeho doporučením. U asistentů nejde vytvořit jistotu pozice, jako je tomu u učitelů,“ vyjádřil se pro článek ředitel jedné ze základních škol.

A v tom důsledku pak nemá jistotu ani žák.


Životní nejistota

 

V pozici asistenta pedagoga pozoruji, jak reforma financování regionálního školství, ke které došlo od 1. ledna 2020 k parametrizaci financování působení asistentů pedagoga ve třídách, způsobuje mnohé komplikace ředitelům škol, jejich zaměstnancům a v tom důsledku žákům i jejich rodičům. Parametrizaci vnímám jako odjímání finančních prostředků školám, krácení pracovních úvazků asistentům, jejich propouštění a bohužel i snahu škol zbavovat se žáků, kteří pro úspěšné školní vzdělávání podporu asistenta potřebují. Z této, dle mého názoru, systémové chyby je mi velmi smutno. A to zejména proto, že žáci-děti, pro které byla inkluze vytvořena, jsou nyní v řetězci všech na vzdělávání zúčastněných osob až na posledním místě. Žák, který v důsledku parametrizace přišel o svého asistenta, se musí vyrovnávat s nečekanou životní změnou a spolu s ním jeho třídní učitel i ostatní spolužáci ve třídě. A stává se tak, že se všichni tito lidé znovu a znovu s každým novým školním rokem opět ocitají na startovní čáře. Učitelé, asistenti i žáci vynakládají mnoho energie a sil ve vzdělávacím procesu, který je pak narušen legislativní změnou. A oni se znovu a znovu, každý nový školní rok ocitají zpět na startovní čáře. Namísto pokračování v tom, co společně vybudovali, začínají znovu  – v jiné třídě, s jiným asistentem, nebo i bez něj. Zažívám to v práci. Je to demotivující, smutné.

Je inkluze špatně vymyšlená?

Jak může být systém společného vzdělávání žáků v praxi úspěšný, když jsou podmínky pro jeho uskutečňování komplikovány legislativními změnami? Jak je možné, že úřad, který inkluzivní vzdělávání uvedl do praxe, nyní pedagogům, žákům, rodičům i asistentům jeho průběh tolik komplikuje? Zajímá se ministerstvo o negativní dopad legislativních změn na žáky, pro které inkluzi uvedlo do praxe? Vnímají zákonodárci asistenty pedagoga, po nichž je vyžadováno adekvátní vzdělání, jako podřadné síly? A mají ředitelé škol jakoukoliv možnost podpořit své zaměstnance, se kterými jsou spokojeni a nabídnout jim jistotu v zaměstnání? Může vzdělávací proces v prostředí nejistoty fungovat kvalitně? Kéž by tvůrci legislativních změn pracovali s ohledem na všechny, jichž se školský zákon dotýká.  Já osobně bych přála žákům úpravu legislativy tak, aby vycházela z jejich potřeb.