Nad novelizací vyhlášky 27/2016 Sb. a jejími možnými dopady jsem se v první části blogu zamýšlela spíše v obecné rovině. Jaký však může mít její aplikace v praxi konkrétní dopad a kolik skutečných osob může postihnout v jediné vesnické škole?
Snaha ušetřit?
Jak jsem popsala v předchozím článku, jednou z postižených osob jsem já. Ekonomická ztráta 6512,- Kč měsíčně je pro mě natolik výrazná, že si v současné době hledám jinou práci. Ztráta přepočítaná na jeden kalendářní rok je teprve zajímavá – činí okolo 78144,- Kč. Jsem vysokoškolsky vzdělaná žena v oboru předškolní pedagogiky s pětiletou praxí dětské zdravotní sestry v lázeňství, celoroční praxí v dětském rehabilitačním stacionáři a desetiletou praxí učitelky MŠ. Díky těmto zkušenostem mám škole na pozici asistentky pedagoga co nabídnout. Dovedu totiž obsáhnout široké spektrum možností a kombinací handicapů, specifických poruch učení, psychických poruch i poruch autistického spektra – s těmito všemi jsem se v průběhu svého studia i dlouholeté praxe setkala. Navíc jsem mnoho let pracovala jako učitelka, dovedu tedy solidně odhadnout, co pedagog od spolupráce s asistentem očekává, co potřebuje. Přestože na pozici asistenta pedagoga pracuji s maximálním nasazením, kreativním způsobem, jsem schopna vysoké míry empatie a respektu, dovedu spolupracovat a celé mě to nesmírně baví, potřebuji se také uživit. Což za daných podmínek pro mě není možné. Moje situace přináší nejistotu také třídní učitelce, se kterou spolupracuji. – 2 osoby
Nulová perspektiva zaměstnání
Asistenti pedagoga dostávají obvykle pracovní smlouvu na dobu určitou. Smlouva pro asistenta na dobu neurčitou je pro školu ekonomicky nevýhodná, neboť škola nemá nikdy jistotu, zda bude daný žák přítomen po celou dobu školního roku. Ekonomický tlak vyplývající ze současné legislativy způsobil, že nebyla prodloužena smlouva dvěma mým kolegyním – 2 osoby (a jejich rodiny) + 2 třídní učitelky.
Výměna jedné asistentky – dopad na celou rodinu žáka
Z předchozího odstavce se může zdát, že se jedná pouze o několik zaměstnanců. Důsledek neprodloužení jejich smlouvy má však negativní dopad na mnohem více lidí. Můžete počítat spolu se mnou:
Jedna z asistentek má v péči dívenku s kombinovaným postižením tělesným, smyslovým a lehkou mentální retardací. Toto děvčátko i rodiče tak přišli o osobu, ve které měli velkou oporu, jakož i možnost dalšího vzdělávání ve své spádové škole. Dívenka může zůstat ve své spádové škole, avšak v dlouhodobé nejistotě, která bude přetrvávat až do začátku nového školního roku – kdo bude moje nová asistentka, budeme si vzájemně rozumět, bude naše spolupráce fungovat? Anebo děvčátko nastoupí na některou ze „speciálních“ škol v blízkém městě a ztratí tak jakoukoliv možnost navazování kontaktů se svými vrstevníky v rodné vesnici. A v tomto případě chci zmínit také komplikace, které budou muset rodiče dívenky vyřešit, aby ji ráno do školy zavezli a odpoledne vyzvedli. Samostatnou jízdu autobusem totiž dítě s takto kombinovanou vadou nezvládne. – 3 osoby
Druhá asistentka měla po dobu tří let v péči chlapce s poruchou autistického spektra. Ve třídě tohoto chlapce došlo minulý rok k výměně třídní učitelky a už to byla pro žáka se zmiňovanými specifickými potížemi velmi náročná životní situace. Nyní má chlapec přijít o svou asistentku – tedy o svůj jediný pevný bod ve škole. Pro chlapce s poruchou autistického spektra, jakož i pro jeho rodinu, je to nenahraditelná ztráta. Předpokládám, že specifika, která vycházejí s potřeb lidí s poruchami autistického spektra jsou Vám známa. Obzvláště pak potřeba stabilního denního řádu, rituálů apod. Zmíněná asistentka po celé tři roky nechyběla v práci, nebyla na nemocenské a veškeré své osobní záležitosti i lékařské vyšetření směřovala na odpolední hodiny. A to z toho důvodu, že pokud by ona nebyla v práci, pobyt ve škole by nezvládl ani chlapec. – 3 osoby
Rozbíjíme vybudované vztahy
Jednou z podmínek kvalitní pedagogické práce při vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je dobrá vzájemná znalost a důvěra mezi dítětem a asistentem. Zásadní je také koordinace práce mezi pedagogem a asistentem ve třídě a jejich kvalitní spolupráce s rodinou. Je to otázka vztahu. Vztahy je nutno budovat a to není otázkou dní, spíše měsíců. A tak v situaci, kde se s nasazením velkého množství energie povedlo vybudovat fungující vzájemnou spolupráci mnoha lidí, došlo k jejímu hrubému narušení vlivem legislativní změny. Pokud by i škola přijala nového asistenta pedagoga, nacházejí se všichni zúčastnění opět na startovní čáře. A časovou i energetickou ztrátu tak utrží nejen žák, který přišel o asistenta, ale i pedagog ve třídě. Ten bude muset znovu od základu budovat fungující systém spolupráce. Součástí tohoto náročného procesu jsou pak také všechny děti ve třídě. 20 dětí třída A + 20 dětí třída B.
Ušetřené výdaje – demotivovaní lidé.
Škola i stát ušetří část výdajů. A toto šetření bude mít ekonomický, sociální, ale i vztahový dopad na 52 osob. Takovou ztrátu však nelze vyčíslit.
Zdá se, jakoby bylo v plánu školy postupně se zbavovat dětí, které mají jakékoliv specifické potřeby. A nepovažuji to za chybu školy. Pozoruji totiž, pod jakým tlakem je vlivem stávající legislativy vedení školy. Skoro to působí jako legislativní návrat k systémové segregaci.
Popisovaná situace mne vede k zamyšlení se nad několika otázkami:
Nebylo by lepší cestou systematické vyhodnocování aplikací podpůrných opatření především v dopadech na děti?
Nepřicházejí děti vlivem snahy za každou cenu ušetřit o potřebnou podporu?
Jakou osobnostní a kvalifikační úroveň může mít asistent pedagoga ochotný pracovat za minimální mzdu?
Kde se v legislativních změnách ztratily zájmy a potřeby žáků?
A má tedy takto vypadat novelizovanou vyhláškou zmiňované snížení administrativní zátěže na straně škol a zvýšení kvality vzdělávání poskytovaného žákům?
Konec inkluze v Česku?
Může to tedy také znamenat, že stát inkluzi ekonomicky nezvládá?
Je snad postupný návrat dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do „speciálních“ škol pozvolným ukončování inkluzivního vzdělávání v České republice?
